Jak mi tento týden dělaly radost maličkosti.

Hallo Freunden, jak se máte?

Dneska jsem se rozhodla šířit radost. Teda přesněji řečeno, jedná se o dvě videa, které tento týden udělaly radost mně, jestli to udělá radost i někomu jinému, to už je otázka, na kterou zatím nejsem schopná odpovědět. 

Takže první věc, která mi tento týden, ačkoliv až v pátek, udělala radost, je video z vizovického festivalu Masters of Rock 2009 z vystoupení Jarmily Šulákové s Fleretama. Já se vám tady na rovinu přiznám, že i když jsem z Valašska, tak lidovou píseň, paní Šulákovou, ani nic podobného, jsem nikdy nijak zvlášť nezbožňovala. Tento druh hudby a zábavy jsem nikdy nevyhledávala, spíš jsem z toho vždycky měla srandu, ale někdy se najdou jedinci, kteří to dělají tak skvěle, že se to zalíbí snad VŠEM. A přesně tak na mě v pátek ráno ve škole při referátu o významných lidech našeho regionu zapůsobilo tohle video z Masters of Rock. Bylo to krásné ráno. Představte si, že jste v dvouhodinovém semináři, který nemáte zrovna rádi, navíc je teprve něco málo po osmé ráno - a najednou vám něco naprosto nečekaně udělá TÁÁÁÁKOVOU radost. 

No a druhá záležitost, která mi udělala radost teprve před pár minutami dnešního krásného dne, je úplně z jiného soudku a podle mě nepotřebuje komentář. 

Tak co? Máte teď taky lepší náladu? Radujete se taky rádi s maličkostí? 

Stát se paní Starkeyovou a už nikdy nemuset do školy

"Chtěla bych být komparz ve filmu s Beatles, prohodit pár osudových vět s Ringo Starrem, vzít si ho za muže a v životě už nemuset chodit do školy."

Myslím, že tato stručná věta vystihuje nejen mě samotnou, ale taky uplynulý týden, kdy jsem velmi panicky začala po osmé a naposledy školní rok na gymplu. Celou septimu a celé prázdniny jsem byla velmi optimistická a říkala si "Jó, to bude sranda, žádná chemie, žádná fyzika, hezky na to najedeš a o svaťáku už se ani nebudeš mít co učit, všechno už to budeš umět!" . V pondělí mě zasypala lavina informací a nějak se mě zmocnila panika. Přála jsem si vrátit čas na začátek prázdnin a trochu líp se na to psychicky připravit. Panika už mě (prozatím) opustila, ale pochybnosti a stres jsou tady pořád. Nejhorší na tom je, že si za to můžu sama. Kdybych se těch sedm let neflákala, kdyby kdyby kdyby. Znáte to. Celou dobu víte, jak to skončí, když nebudete dělat, to co máte, ale stejně to neděláte a za pár týdnů, měsíců, let, potom šílíte a přísaháte, že už to nikdy takhle nepodceníte. Stroj času bohužel nemám, Doktora Who se mi zatím bohužel taky nepodařilo zkontaktovat, a tak mi teď už nezbývá nic jiného, než se obrnit dobrou náladou a co nejpříjemněji to učení zvládnout. Jelikož jsem teď ve fázi té nejbrutálnější odhodlanosti a mám pocit, že snad i změním svět, tak jsem si pro jistotu pořídila tento virtuální prostor, kde ty své skvělé postřehy, nápady a zkušenosti, které se jistě už během příštího týdne začnou objevovat, předám davům malých i velkých jedinců dychtících po efektivním vzdělávání.